Asie II.díl

Další cesta do Indie přichází po 31 roce. Ještě nejsem nabažená, ještě se potřebuji ponořit, objevit a pochopit, co mě  sem táhne. Co mě tady oslovuje. Jak to, že lidi, které potkávám mi dovolují se setkat s jejich zrakem? Jak to, že neuhýbají? Co to mají ve svých očích? Obyčejnost, otevřenost - sebe. Prostě jen jsou a dívají se. Jako malé děti. Miluji to. Velmi ráda se dívám do očí lidí, tam se setkávám s jejich duší, jejich skutečnou podstatou, bytím... Proč se toho lidé u nás bojí? Bojí se, že uvidíme vše - nejen to dobré ale i to špatné, jak se to pojmenovává. Ale to máme v sobě přeci všichni, to znám i od sebe, neuvidím přeci nic, co neznám. Tak proč? Proč se chtějí schovávat? Před čím? Je to škoda. Otevřenost, upřímnost, obyčejnost... je nádherná věc. Je to jako slunce, když svítí. Prostě svítí. Tak chodím po Indii a užívám si při setkáních i rozhovorech s lidmi pohled do očí, užívám si slunce v lidech.

A to slunce je v nich i přesto, že žijí tam, kde žijí, i přesto, že je jich tolik, i když žijí v chatrčích nebo v domech, i když mají více nebo méně peněz, lepší nebo horší oblečení... A zpívají a radují se, i když by člověk z Evropy řekl, že nechápe, jak takový člověk může být šťastný, když žije v tak nedostačujících podmínkách a nic nemá. Ale i přesto nejsou lidé v Evropě šťastní, nejiskří jim oči a svůj zrak klopí. Když jsme projížděli jednou vesnicí, viděla jsem, jak před opravdu velmi chudými malými domky jsou dívky a češou se. Někde už stály před domem nádherně načesané a dlouhé tmavé vlasy měly plné sponek, na sobě krásné šaty. A tak to bylo domek za domkem. Nechápala jsem - pro koho se tady zdobí? Proč? Tady zdechl pes a ony vypadají jak u nás nevěsty, princezny. Došlo mi, že pro nikoho, pro sebe, protože vnímají svou krásu uvnitř, jsou s ní v kontaktu. A když se člověk cítí hezky a má se rád, tak o sebe i tak pečuje. Muži si každý večer perou košile a každý den ráno si dávají čisté. Žijí třeba v zaprášeném prostředí, chatrči, ale košili mají vždy čistou.

Uvědomila jsem si, že mají něco, co my ne - mají rádi svůj život. Ne to, kde a s kým žijí a co mají za práci...nemám na mysli vnější formy života. Ale prostě život. A pocítila jsem v sobě pokoru před životem jako takovým, že život sám o sobě je velký dar. A nezáleží na vnějších podmínkách, které jsou stejně pomíjivé. Myslím, že toto v sobě mají, že nedávají větší pozornost vnějšímu světu před vnitřním. A proto se tady cítím doma, tohle mi v Evropě chybí. A opět ta otázka - kde jsem to ztratila? Vždyť je to krása, uvolnění, otevřenost a svoboda, která je uvnitř a není závislá na vnějších podmínkách. Není jen svět forem, materiální, ale i svět za formou, za hmotou. Kde se ztratil? Kde se ztratilo toto vnímání? Toto tajemno? Kde se ztratila ta přirozená pokora, že jsme součástí něčeho většího, čemu úplně nerozumíme...? Proč jsme to zapomněli vnímat? Jen tak, jako přirozenou součást našeho života.