Tichá síla jara

Je zvláštní, jak se ve mně letos probouzí jaro.

Ani nepotřebuju chodit ven, což většinou potřebuju, ale chladno venku mě drží vevnitř.

A nejen vevnitř v domě, ale i uvnitř mě samé.

Tam to pučí.

Jaro uvnitř.

Ta energie je jemná a přitom plná.

Ne jako nadšení, které vhání do akce.

Spíš jako tichá vášeň, která se rozlévá celým tělem.

Bez důvodu. Bez představ. Bez příběhu.

Jen tak.

A děje se kdykoliv. Během obyčejných činností.

Při vaření. Při mytí nádobí. Na procházce.

Usmívám se.

Nebo směju.

Protože jsem. A to stačí.

Tvořím.

Jednou rukama – barvami, hmotou, tvary.

A jindy mentálně - vytvářím programy – pro ženská setkání nebo hudební kruh.

Přichází to lehce, s radostí.

A pokaždé, když něco vznikne, přijde vlna radosti.

A ta mě zavede k další vlně.

Jako by se navzájem povzbuzovaly.

Radost tvoří radost.

A tak to jde dál.

A mezi tím – ticho.

A dech.

I když se to může zdát jako lehkost, je v tom zároveň bdělost.

Určitý druh práce.

Sleduju ten pohyb uvnitř.

Mysl něco nabídne – nápad, směr, pocit, vysvětlení.

Dřív bych to třeba hned přijala a jednala. I když zase jen v mysli.

Teď se u toho zastavím.

Nepozvu to dál automaticky.

Dívám se, jestli to přichází z ticha, nebo z jiného prostoru.

Prohlídnu si to a buď to pustím k sobě dál, nebo řeknu ne.

Tvořím s tím.

Někdy to rozpoznám.

Někdy ne. Ale to nevadí.

Tohle pozorování mě baví.

Je to malý zázrak.

A velké kouzlo.

A mezi tím – život.

Dýchající, probouzející, vlnící se.

Bez tlaku. Bez formy.

Jako jaro, které ve mně pučí.

Ne proto, že jsem připravená.

Ale protože "bůh" - moudrost - ví, kdy co má vykvést.

A i to je součást hry.

Hra se sebou. S přítomností.

jaro 2025