Volání ostrova

Už několik let slyším volání vyrazit dál od domova, ideálně do přímořské krajiny a nějakou dobu tam pobýt. Ale vždy jsem zůstala u vyhledávání na internetu. Volání se ztišilo a vypadalo to, že je pryč. Jenže nebylo. Stále se v různých intervalech ozývalo.

Proč chci vyjet? Proč se dívám, kam pojedu na internetu? Ani nevím, co tam budu dělat… A ještě sama delší dobu… Kdybych aspoň někde někoho měla, koho znám… 

Měla jsem v sobě spoustu otázek a nejasností a odpovědi nepřicházely, ale s přesto ve mně tento hlas neutichal…

Dnes vím, že odpověď přijít nemohla, protože odpovědí byla cesta sama a vše, co se při ní událo. To se mělo stát a ještě to neskončilo…

Bylo nebylo… jednoho dne se mě kamarádka zeptala, jestli bych s ní udělala jógový pobyt na ostrově Gozo (Malta). Hned se mi vybavila vzpomínka na náš výlet s Cyrilem (partner) před 4 lety - suchá krajina, kamenné domy a uličky bez zeleně, unavený Cyril bez zájmu, hlučné ohňostroje rozléhající se v ulicích uliček Malty, které ve mně vyvolávaly ohrožení… Odpověď byla rychlá - děkuji za nabídku, ale na Gozo ne. Proč ne třeba Řecko…?

Za několik dní poté se něco ve mně změnilo a pocítila jsem, že do toho půjdu. Přeci nebudu lpět na staré vzpomínce, že? Otevřu se nové zkušenosti. Začaly jsme tedy pobyt plánovat. Vyhledávaly, ptaly se kamarádek, co tam už něco takového organizovaly, až nás to dovedlo k ženě, která se kdysi dávno účastnila ženského semináře Mohendžodáro, který jsem tehdy vedla. Ta na ostrově Gozo bydlí. Krása! Skvěle! Máme tam blízkou osobu, to se vždy lépe plánuje. Znám to z meditačních pobytů v Indii. Bez Inda, který nám pomáhal akci organizovat, bychom byli jen další skupinka turistů. S ním se nám však otevíraly jiné možnosti  a místa, ale i vnímání Indie a také ceny… :-)

Ale zpět ke Gozu… Takže jsme se propojily, tři ženy, předaly jsme si informace a najednou velmi lehce vznikl plán jak uskutečnit jógový pobyt na Gozo. Měly jsme dokonce na výběr z několika ubytování. Ale jak se rozhodnout, když nevíme jak se v nich a jejich okolí cítíme, jestli nám budou vyhovovat? Chtělo by to zajet tam, prohlídnout si je a zažít. Bezva, vyjedeme si na výlet! To bude skvělé! Jenže… kamarádka nemůže, má docházkové lekce jógy. Nevadí, tak já pojedu sama, vylítlo ze mě. Přeci to tam někdo prozkoumat musí! To je skvělý nápad, shodly jsme se všechny tři. A můžeš spát u nás, řekla kamarádka, co tam bydlí. To je báječné! Žádný problém… Až po nějaké době jsem si uvědomila, že to zas tak skvělý nápad není. Co jsem to řekla? Já a sama na Gozo? Letadlem, ve kterém mně začala před rokem přepadávat při turbulencích panika? Budu se muset sama orientovat na letišti, přejet autobusem Maltu a přesednout na trajekt. Takovéto věci většinou řešil muž a já se jen nechala vést… Ozval se strach. A zároveň to volání… bylo to pade na pade. Zvolila jsem postup odevzdání se životu, vyšší síle. Řekla jsem si dobře, takže pokud to má být tak, že mám jet, budou mi přihrávat okolnosti. Na výlet si vydělám a bude nabídka akčních letenek. Připomínám jen, že na to byl čas 3 týdny. 

A víte co?

Vyrazila jsem. Najednou se mi zvýšil příjem a na email ke konci května přišla nabídka akčních letenek.

Vydala jsem se na Gozo.

Roztřesená, ale dychtivá.

Zranitelná, ale odhodlaná.

Vybavená na let bachovými esencemi a homeopatiky od kamarádky, kdyby bylo nejhůř. Uvolňujícími mastičkami, mořskou vodou do nosu, bylinnými kapkami na žaludek a střeva, krémem na lymfu, uklidňujícími aromaoleji, knížkou, sluchátky… 

No to jste mě měli vidět na letišti! Jak jsem se hystericky každou chvíli mazala, kapala Bachovky, procházela se, stříkala do nosu, dělala dechové techniky, chodila na záchod… no prostě pořád jsem se musela něčím zabývat, abych nedávala pozornost starému scénáři v hlavě a otevřela se čistému listu. Takže, jaká je tedy ta pravdivá přítomnost?

Vydávám na cestu, se svým strachem, cestujeme spolu, není špatný a nemusím se jej zbavit, prostě je tady, tak ok, pojedeme teda spolu, místo s přítelem cestuju se strachem… no, to je novinka! A pokud se dostanu do fáze, kdy mě starý scénář paniky přepadne, tak se o mě přeci někdo postará. Vždyť od tam jsou ty letušky, ne?
A bylo to.
Úleva a uvolnění.

Let jsem zvládla. Přejezd autobusem a trajektem také. A na ostrově mě v přístavišti čekal přítel od kamarádky autem.

Uf…

Na druhý den mě přátelé přiblížili autem k divokým útesům, které jsem si přála navštívit. A tam jsem se rozplakala. Radostí, úlevou, štěstím.

To místo mě uchvacuje stále. Nikdo tam nechodí, není to turistický cíl. Surovost útesů ve spojení s mořem ve mně otevírá něco, co přesně nedokážu slovy popsat. Možná bych to nazvala prapůvodní esence, rozpomenutí se, stav za… názory, nálepkami, traumaty, bolestí… A to i přesto, že jsem měla pocit, že s tím kontakt mám. Vzpomněla jsem si, jak jsme před mnoha lety dělali seminář na opuštěném majáku s názvem Who is in? A to je ono… 

Kdo je uvnitř?
Kdo je za tím vším?
Znáš ji?
Znáš to?

Můj pobyt se následně hodně točil vyhledáváním takovýchto míst na ostrově.

V městečkách to bylo trochu jako v bludišti. Vyznat se v jejich uličkách mezi domy, které jsou si velmi podobné, mi několik dní trvalo. A tak moc nechybělo od strávení noci na lavičce v olivovém háji. Prostě můj mobil hlásil, že každou chvíli umře, přátelé odjetí mimo dům, vracet se měli za dvě hodiny a já u baziliky a v bludišti. Několikrát jsem se pokoušela jejich dům najít, ale marně. Tak jsem si řekla, že bazilika je dobré místo, a že budu tam a hotovo. Za několik minut nebo hodin (?) přišlo vysvobození. Zazvonil telefon a kamarádka mi sdělila, že její přítel veze domů nějaké věci, tak že ho mám počkat u… u baziliky :-) Paráda! Nehnula jsem se odsud dokud nepřijelo známé červené auto.

Večery naplněné laskavou pohostinností a přítomnosti jsem si užívala stejně jako nekonečná ženská sdílení. Kamarádka mi s vášní vyprávěla o zajímavých místech ostrova. Nevěděla jsem, jestli na ně půjdu, nešpekulovala jsem dopředu, počkala jsem si, až v dané situaci budu a potom jsem konala tak, jak jsem to cítila. To je moje!

Zažila jsem moc krásné dny na tomto ostrově plném slunce, moře a kamení.

A cítím, že tady nejsem naposled. Nevím jak sem pojedu a proč, ale stále cítím to volání…

Možná vás zajímá, jak proběhla cesta nazpátek?

Mnohem klidněji a bez hysterických scének.

Ale přeci jenom bylo pro mě přichystáno jedno překvapení…
Ne letišti provádím asi polovinu úkonů než při cestě na ostrov, vše probíhá hladce, procházím poslední kontrolou letenek, nastupuji do letadla, uvelebím se na sedadle a těším se, že si pustím film, který jsem si ještě na ostrově stáhla do mobilu, abych zabavila svou mysl a pozornost. Mačkám tlačítka telefonu a nic. Telefon byl plně nabitý, tak by přeci měl sakra jet. Zkouším znovu a znovu, už malinko hystericky :-), ale nic. Vždyť jsem to měla tak hezky nachystané! Co teď budu dělat? To si ani nemůžu nic poslechnout. Probíhá stav mírné paniky a zklamání. Po chvíli se opět objeví přijetí… aha… dobře, nachytala jsem se… dávám si špunty do uší proti hluku motorů a vytahuju knížku. Fajn. Odevzdávám se nové situaci. Ano, jsme spolu strachu…

Na bratislavské letiště běžím k první zásuvce a opět zkouším telefon, jestli se nechytne a nic… no, to je skvělé, mám tam jízdenku na vlak, ale naštěstí tam nemám platební kartu, takže si kupuju na místě novou. Vyřešeno. Vlak má 60min zpoždění a čekat na bratislavském nádraží a v jeho blízkosti je jako ocitnout se uprostřed rómské osady… ale co, trochu divadelního představení neuškodí… ještě, že svítí slunce… ve vlaku mě oslovuje mladý muž, spraví mi telefon, vyptá pro mě od průvodčího dvě vrácenky za zpoždění vlaku, hezky si popovídáme o jeho knížce - Svět bez stížností a já se s úsměvem na rtech vracím domů.

Posilněná.

Spokojená.

Smířená.

Z celého srdce tě ženo zvu k objevení nebo znovu setkání s divoškou v sobě. Je to tak silné a důležité pro život, že si to nemůžu nechat jen pro sebe, ale ráda Tě v tom podpořím.